Pád Akkonu
Horký vítr vanul z pouště a přinášel pach nepřátelského ležení. Ve vzduchu byla cítit krev a smrt, stejně jako hnilobný smrad mrtvých těl příliš dlouho vystavených slunci. Rozpáraná, polámaná a podupaná těla se válela pod hradbami pevnosti, od vodního příkopu až k nepřátelskému táboru. Už mnoho dní obléhal sultán el-Malek-el-Ashraf Khalil mohutnou baštu Západu, Akkon. Pevnost Akkon, poslední opěrný bod Církve Stavitele na východě.
Čaroděj Ondřej Jezerij stál na hradbě vnějšího opevnění a cítil na tváři suchý větřík. Opíral se o svou hůl s bílím křišťálem a shlížel dolů na tábor nepřátel Stavitele. Vysoký a hubený muž s vlasy lehce prokvetlými šedí a ve světlé kutně snad po sté zalitoval, že nemůže prostě pozabíjet velitele půlměsíce. Zapovídal mu to jeho kodex a také silná ochrana mouřenínských mudrců. Sultánův stan byl vzdálen jen tisíc kroků od hradby, ale ani soustředěný útok templářů pod velením maršála neuspěl a tento statečný muž padl v boji. Ondřej jej nelitoval, jediné co templáři bránilo v tom, aby jej nechal upálit za čarodějnictví bylo to, že právě on, čaroděj, držel nepřátelské mágy v šachu a také přání velmistra Guillaumee de Beaujeuem.
Nevypadá to dobře že?“ ozval se chraplavý hlas a Ondřej se otočil. Za ním stál muž ve zbroji přes kterou měl bílí tabard s červeným kladivem. Maršál Johanitů, Depardié. Ani on nijak neskrýval, že nemá mága rád. Maršál byl však statečný a hrdý muž kterému záleželo více na lidech než na moci kterou mu jeho postavení dávalo. Nyní se pod horkým pouštním sluncem potil. Váha kroužkové zbroje musela být znát po několika dnech nepřetržitého nošení.
„Souhlasím“ kývl Ondřej. „řekl bych že se co nevidět dočkáme útoku.“ Čaroděj mluvil francouzky i když byl znát jeho slovanský přízvuk.
„To se stáváte i odborníkem na taktiku?“ lehce posměšně se zeptal maršál.
„To ani ne. Na to tady přece jste vy pane“ poklonil se slabě a levou rukou udělal znamení kladiva.
„Přesně tak.“ Potom zavrtěl hlavou a ukázal před sebe. „Vidíte támhle ty? To jsou Janičáři. Ty pošlou do útoku dneska.“
„Jste si jist?“
„Určitě. Chtějí Akkon dobít. Ne, oni ho musí dobít. Už jim vzdorujeme příliš dlouho…“
Od tábora se oddělilo několik osob a pod záštitou mírové ratolesti se začali blížit k hradbě. Luky vojáků se napnuly, stejně jako ramena katapultů. Ve vzduchu se vznášelo napjetí.
„Nestřílet!“ vykřikl velmistr Guillaume de Beaujeue, postarší muž s fanatismem v očích. „Jdou v míru!“
„Měl by střílet pitomec“ prohodil tiše Depardié na adresu templáře.
„Jdou vyjednávat“ namítl Ondřej.
„Ti parchanti nemají kouska cti v těle“ odplivl si maršál. „Stavitel by je měl smést z povrchu země.“
„Oni si asi myslí totéž o nás“ podotkl čaroděj. Jeho zrak se ale vzápětí soustředil na muže který měl zašpičatělí klobouk jehož krempa mu kryla dravčí rysi obličeje. Muslimský čaroděj zastavil koníka a pohlédl na Ondřeje. Jejich pohledy se protly a udeřili do sebe v němém souboji. Ondřej se zapotácel, jako by dostal ránu pěstí a bez zaváhání útok opětoval. Mohamedánovy z nosu vyrazil pramínek krve a ruce se sevřeli na uzdě tak, že mu zběleli klouby na rukou. Ondřej potřesením hlavy přerušil kontakt, ale ani na okamžik nespustil nepřátelského čaroděje z očí. Přinutil se poslouchat hlas vyjednavače…
„…a můj pán, z Alláhovy milosti sultán se zaručuje, že nikomu z pevnosti nebude ublíženo!“ křičel vyjednavač francouzky se silným přízvukem.
„Stejně jako nebylo ublíženo našim druhům u Jeruzaléma? Máme nějaký důkaz na potvrzení vašich slov? Jste jak hyeny které chtějí přijít ke snadné kořisti! Tvrdá ruka Stavitele na vás dopadne…“ To už se vyjednavač otočil a vyrazil zpět k liniím mohamedánů.
Ondřej pohlédl na město které se za ním rozprostíralo. I přes rychlou evakuaci tu pořád zůstávalo dobrých 40 000 lidí, z toho jen pouhých 14 000 bojujících. Maršál už kráčel pryč a po cestě pokřikoval rozkazy. Čaroděj se opět obrátil k nepřátelům. Přesila byla víc jak jedna ku desíti. Kladivo proti půlměsíci.
Lodě v přístavu nakládali bohatství naloupené ve Svaté zemi, majetky rytířů a Evropany. Bylo by moudřejší, kdyby ustoupili všichni evropané, včetně templářů. Ale ti o tom nechtěli ani slyšet…
„Pane Ondřeji, pořádá se porada velitelů“ ozvalo se za ním a mág přerušil rozjímání. Mladík s páskou posla a ovázanou hlavou.
„Dobrá, doveď mě tam.“
Věž Templářů byla nejvyšší a nejpevnější baštou v celém Akkonu. Když Ondřej stoupal po úzkých kamenných schodech, zastavil se asi v půlce a podíval se střílnou na město. Rozlehlé a zpoloviny prázdné… a také odsouzené k zániku. Poutník z Českého království vyrazil dál po schodech osvětlených čadícími loučemi.
Do dveří kde se porady odehrávali s železnou pravidelností, vstoupil bez zaváhání či zaklepání. Jako vždy jej pracovna templářského velmistra ohromila svou skromností, protože o jeho hrabivosti a bohatství se během ročního pobytu zde mohl mnohokráte přesvědčit. Jen velký stůl s mapou města a okolí, stohy papírů na pohovce, koberec a krb. Místo plánování a ne odpočinku. Hlavy přítomných mužů se zvedli, když čaroděj vstoupil a jeho hůl tlumeně dopadala na podlahu.
Byla zde většina velitelů. Postarší Guillaumee de Beaujeuem se svým zástupcem Thibaude Gaudiem jež připomínal nebezpečného vlka a měl většinou vyceněné zuby v posměšném úšklebku. Velmistr Johanitů Jean de Villiers mágovy věnoval jen kratinký pohled a opět se zahloubal do mapy. Vysoký, svalnatý a tmavovlasí Johanita patřil k rozumným lidem a jestli měl někdo šanci Akkon udržet do příchodu posil, byl to on. Ale mezi ním a templáři nepanovali moc přátelské vztahy.
Velitel Řádu východoněmeckých rytířů, hrabě von Eiselstein se opíral o stěnu a popíjel nevzrušeně víno ze zlatého poháru. Nevšímal si několika rudých kapek které mu stékali po černých vousech. Hrabě byl asi nejlepším šermířem Akkonu a používal dvě turecké šavle… za což sklízel mnohdy jen pohrdání.
„Vítej čaroději“ řekl chladným tónem templářský velmistr. „Konečně jsi se obtěžoval nás navštívit?“
„Pospíchal jsem pane, jak to nejvíce šlo“ odvětil zdvořile Ondřej. „Ale mouřenínští vezíři se snaží rozbít ochrannou skořápku mojích kouzel…“
„Ne tvá kouzla, ale víra ve Stavitele chrání tuto pevnost“ vyštěkl Thibaude. „A nemluv tu o čarodějnictví…“
„To stačí pane Gaudieme“ přerušil začínající tiriádu Jean de Villers. „Tohle všechno už jsme slyšeli několikrát a ani vy nemůžete popřít, že rady pana Jezerie byli většinou dobré a správné.“
„Nevěřím žádnému z těch, co provádí černé umění.“
„To je vaše právo…“
„Pánové, ztište se“ přerušil hádku templářský velmistr. „Musíme se pokusit udržet hradby města co nejdéle. Nyní je 17 května léta Páně 1291. Je třeba udržet se tady nejméně do začátku června. A jestliže nám může pomoci i čaroděj, tak i když je to proti Stavitelově učení, jsem ochoten jeho pomoc přijmout.“
„Nehledě na to, že Ondřej Jezerij je dobrým věřícím v našeho Pána Stavitele“ poprvé promluvil německý rytíř.
Ondřej se naklonil nad mapu. „Útok půjde odtud?“ zeptal se johanity.
„Ano. Podle všeho se pokusí prolomit bránu“ přitakal de Villers. „Jakým způsobem můžeš pomoci?“
Ondřej se napřímil. Už před hodinou uvažoval, jestli má říct velitelům vše. Jestli má mluvit o tom, že bez jeho kouzel by ve městě řádili nemoci, voda by se počala hemžit brouky a larvami, chlebové placky by ztvrdli natolik, že by se nedali jíst a nitra lodí by zaplavili krysy. Má jim říct o tom, že vezíři chystají velké kouzlo na prolomení hradeb? Vždyť on sám nevěděl, jaká kouzla a tajemství muslimští mágové znají.
„Mágové sultána povolávají velké kouzlo. Obávám se, že chtějí pomoci magie rozbořit nějakou zeď. Bohužel, nejsem sto zistit, jakou a kdy.“
„Zaútočí zítra“ řekl s přesvědčením v hlase de Beaujeuem.
„Stavitel nechť stojí při nás“ zamumlal von Eiselstein.
„To jistě bude“ zavrčel Thibaude a vycenil své zažloutlé zuby v krutém úsměvu. „A krev pohanů poteče proudem.“
„Pánové, nejvyšší kněz bude sloužit za hodinu mši svatou. Očekávám vás tam. I vás pane Jezerii“ ukončil kratinkou poradu velmistr templářů.
Byla hluboká noc. Ondřej Jezerij stál na hradbě Akkonu a díval se směrem k ležení muslimů. Kdyby mu někdo z hlídajících mužů pohlédl do tváře kryté kápí, ulekl by se. Tvář čaroděje byla stáhnutá únavou a vyčerpáním. Bledost jeho obličeje nemohlo překrýt ani opálení. Behěm několika hodin se mouřeníni pokusili o útok na jeho ochranná kouzla a Ondřej se musel vzdát celkové ochrany města. A tak nyní vezíři dobře věděli, že se lodě chystají k odplutí a také mohli odhadnout počet bojovníků.
Ondřejovy nebylo útěchou ani to, že dva z nepřátelských mágů už nikdy nepoužijí svou moc a jeden další zemřel vyčerpáním. On sám si musel sáhnout až na dno svých sil… a co hůř, nebyl si jist, jak dlouho ještě vydrží odolávat.
Těžké kroky. „Pane Ondřeji?“ němčina prozradila kdo to je. Hrabě von Eiselstein.
„Ano pane rytíři?“ čaroděj pohlédl na válečníka který byl téměř stále navlečen do kroužkové košile a jeho dvě šavle na zádech mu dodávali exotický zjev. Ve světle pochodní byla rytířova tvář téměř přízračná. Vedle něj byl druhý muž, ještě mladík, sotva dvacetiletý.
„Joachym von Eiselstein vás bude zítra chránit“ řekl rytíř. „Je to můj synovec.“
„To možná není potřeba“ zaprotestoval Ondřej.
„Je to potřeba. Na rozdíl od templářů, chápu vaši důležitost v nastávajícím boji pane Ondřeji. Já nikdy nebyl příliš horlivým lovcem čarodějnic…“ von Eiselstein ztišil hlas. „A navíc jsem už pár takových jako vy poznal a mnohdy to byli dobří lidé a věřící.“
„A vy pane Joachyme souhlasíte s tím že mě budete chránit?“
„Není na mě, abych zpochybňoval názory svého velitele pane“ řekl upjatě mladík.
„Ale já chci znát váš názor.“
„Nelíbí se mi to pane. Ale je li to má povinnost, dostojím jí jak nejlépe dokáži.“
„Pak se tedy jděte prosta a zítra se uvidíme.“
„Ne pane. Přísahal jsem že vás budu chránit a přísahal jsem ve jménu Stavitele a své cti. Budu vás doprovázet od této chvíle.“
Ondřej si všiml von Eiselsteinova úsměvu a slabě zavrtěl hlavou. Kápě která kryla jeho bledost, skryla také jeho úsměv.
Náhle však z ležení muslimů zazněl strašlivý křik člověka. Mučeného člověka.
A pod Ondřejem se náhle podlomila kolena…
Ráno bylo horké a zvěstovalo, že během dne bude ještě mnohem hůř. Už nyní se potili rytíři ve svých zbrojích. Vlajky zplihle vyseli na fanglích a nebyl žádný vítr, který by je roztřepotal. Hradby byli plné obránců, kteří hleděli na mocné vojsko pod městem. Muslimové se seřadili a bylo jich mnoho, nesmírně mnoho.
Vedle von Eiselsteina stál Ondřej Jezerij a pozoroval nepřátele. A ve vzduchu cítil zlou magii kterou povolali vezíři. Ano, věděl přesně co za černou magii páchne ve vzduchu. Obřad který stál život i duši všechny evropské zajatce které muslimové měli.
Z řad muslimů náhle zazněli hlasy a bubny. Pokřik. Stále sílící výkřiky. Tlučení kopími do země, meči do štítů. Janičáři máchali meči nad hlavami, plni nenávisti k městu, Evropě a Staviteli.
A Ondřej sledoval jen vezíry. Už znal strukturu kouzel která démona spoutaly, ale nebyl sto je rozplést. Démon ještě nebyl v tomto hmotném světě, ale chybělo jen málo do jeho vyvolání.
Ale kdy to bude?
„Bratři!“ zazněl hlas Guillaumee de Beaujeuema a byl nesen jasným ránem, přehlušoval řev muslimů. „Pán Stavitel si nás vybral jako ty, kteří zadrží hordu kacířů! Budeme bojovat ve jménu…“
Co všechno chtěl velmistr říct, se nikdo nikdy nedozvěděl. Z řad nepřátel se ozval zuřivý jekot a mouřeníni se hnuli kupředu. Byli jako nezastavitelná lavina a nad nimi se vznášeli oblaka prachu.
„Pal!“ zařval johanitský velmistr a mávl rukou v těžké rukavici. Ramena katapultů se ze zaskřípěním narovnala a vrhla proti útočícím hordám záplavu kamení.
„Pal!“
Stovky, ne, tisíce šípů zatemnili slunce a jejich svistot prořízl křik umírajících. Muslimští střelci opětovali palbu ze svých krátkých luků, ale jen málokterý šíp zatím doletěl až na hradbu. Pohani padali po stovkách na zem, zašlapávání do prachu a písku nohama svých druhů.
A stále se blížili.
Vedro bylo neskutečné. Už tři hodiny zuřila nelítostná bitva mezi přivrženci Alláha a uctívači Stavitele. Meče, kladiva a šavle se blyštěli ve slunci a rudli prolitou krví. Řež byla nelítostná a nikdo neznal a ani nedával milost.
Žít, zabít.
Pro nic jiného tu nebylo místo.
Další útok muslimů měl být právě po poledni. Ale stále nepřicházel… a Ondřej si se zamrazením v zádech uvědomil, že nyní se chystá ten velký triumf vezírů. A současně, jak si uvědomil, Guillaumee de Beaujeuem plánoval výpad proti útočícím. Byl to dobrý nápad a jeho cílem bylo beranidlo, které neúprosně ničilo bránu a které se zatím nepodařilo zničit.
„Pane Guillaumee de Beaujeueme“ zakřičel Ondřej, když se prodíral mezi nasedajícími rytíři. Velmistr si nadzvedl hledí. „Ano čaroději?“
„Chystají kouzlo!“ vykřikl do hluku.
„Tak se o ně postarejte! Od toho tady jste! Za Stavitele!“ zavyl velmistr a brána se začala otvírat v okamžiku, kdy se i muslimové pohnuly kupředu, přes těla svých vlastních padlých.
A jako železná lavina se dali do pohybu rytíři z Evropy.
Ondřej se dostal na hradbu ve chvíli, kdy se rytíři srazili s Janičáři. Tito vzteklí válečníci byli to nejlepší z armády sultána. Nelítostní, krutí a úžasní šermíři. Ale proti přímému střetu s těžkými koni, neměli žádnou naději.
Český čaroděj ucítil pohyb magické energie a bleskově určil místo. Pro něj náhle neexistovalo nic, než svět magie. Cítil obrovský nárust magické energie a pozvedl svou bílou hůl nad hlavu…
Ale nestačil udělat nic.
V záplavách krve která proudila po zemi se zjevila jedna z mocností Pekel. Za těla zajatců a duše padlých v této bitvě se sám Zerezius uvolil splnit přání těch, kteří jej dokázaly povolat. Byl obrovský a vzduch kolem něj byl žhaví. Kam stoupl, tam se písek sléval a měnil ve sklovitou hmotu. Řev těch co byli blízko něj, pach páleného masa, zoufalství, strach.
„Staviteli“ zašeptal von Eiselstein, když se démon blížil k hradbě, podobný člověku s křídli. Více než třímetrová obluda pozvedla paže a zeď se začala hroutit.
Ondřej mávl holí a vypustil na démona podivnou zář, která jej obalila. Strašlivé syšení zasáhlo všechny. Ti kdo nebojovali si tiskly ruce na uši, bojující se přestávali krýt a koně plašit. Západní jezdectvo si démona všimlo až nyní.
Tybaulde je vedl zpět, zmáčené krví a poraněné. Jen jediný kůň zamířil k démonovy.
Ondřej si uvědomil, že nemá dost sil aby démona porazil sám. Jeho kouzlo Zereziase bolelo a oslabovalo. Ale mág potřeboval někoho…
Guillaumee de Beaujeuem se hnal na svém koni k démonovy. Jeho těžké kladivo zářilo modře a zdálo se, že ohnivá aura se velmistra nedotýká. Kůň pod ním klesl, ale francouz seskočil včas. Jako by jej jeho zbroj náhle neomezovala. Démon se proti němu obrátil.
„Stavitel!“ zařval velmistr a jeho kladivo udeřilo do démona. Strašlivá rána dopadla a Zerezias ze sebe vydal strašlivý řev. Ten, jak se zdálo na velmistra neúčinkoval. Obalili jej plameny, ale kladivo opět dopadlo.
Ondřej nechápal, kde se v templáři bere taková obrovská moc. Další úder. Velmistr odváděl skvělou práci, ale nemohl vyhrát. Čech rozplétal vlákna kouzel a snažil se zahnat démona tam, kam patří.
Rána pařátem ohnivého Zereziase skolila templáře a o okamžik později Ondřej dokončil kouzlo.
Ticho.
Řev.
Útok.
Přímo na rozbitou část hradeb…
„Pal!“ přívaly šípů se opíraly do muslimů kteří řvali nadšením a touhou po krvi nenáviděných uctívačů Stavitele. Nic nemohlo zastavit muslimi, kteří před sebou viděli jasnou příležitost vyhrát. Oblaka prachu se blížili, stejně jako ječící válečníci.
Útěk.
Obyvatelé města pádili k přístavu, doufaje v to, že je lodě odvezou. Ale přístav bránili Johanité a nepustili k lodím nikoho dalšího. Zmatek byl příšerný, zvlášť když se lidské stádo ocitlo ve smrtelném nebezpečí. Rytíři a další válečníci se bezohledně prodírali k branám pevnosti a pěstmi i štíty sráželi lidi, kteří jim v cestě bránili.
Joachym podpíral vyčerpaného mága širokou ulicí směrem k přístavu. On a čaroděj měli na lodi místa, společně s de Villersem a části jeho mužů, kteří měli doprovodit civilisty do Sidonu. Všude zněla kakofonie hlasů, křik míchaný se smíchem a řevem plným bolesti.
Muslimové se hnali městem, obráncům v patách a zabíjeli každého, kdo jim přišel do cesty. Až po poslední chvíle totiž obránci nevěřili, že muslimové projdou přes vnější hradby. Věřili ve Stavitele… a on je zklamal.
„Stát!“ zařval Dieter von Eiselstein na své muže. Věděl, že je třeba muslimi zdržet, aby se do hradu dostalo co nejvíc lidí. Smečky pohanů se objevili na počátku náměstí kde na okamžik zastavili a pak se v křikem vrhli do útoku.
Ondřej postoupil do předu a s bolestí ve tváři, probudil moc dřímající v jeho bílé holi.
„Iridin!“
Bílí záblesk se mihl rozlehlým náměstím a oslepil běžící Janičáře.
„Angriff!“ zavyl hrabě von Eiselstein se rozběhl proti muslimům a východoněmečtí rytíři svého vůdce následovali. Vedle něj se postavil jeho synovec Joachym.
„Charge!“ johanité pod vedením de Villerse se zastavili, když spatřili, jak se Němci vracejí. Poté se rozběhli za svým velmistrem a přidali se k Němcům. Rytíři vrazili mezi oslepené nepřátele jako smečka vyhladovělých vlků. Těžké meče přetínali slabě obrněné muže, kladiva a palcáty dopadali na výkvět sultánovy armády s děsivou rychlostí a silou. Evropané v brutálním útoku zatlačili muslimi z náměstí. Pak se museli zastavit, tlak lidských těl byl příliš silný a muslimů příliš mnoho. Pohani bojovali jako tygři, aby se dokázali prosekat přes těžce obrněné Evropany.
„Napravo!“ Joachym se vrhl s několika dalšími rytíři proti janičářům kteří se vynořili z další ulice. Ale tihle nebyli oslepení. Jejich zahnuté šavle se míhali s děsivou rychlostí. Joachym máchl mečem, jeho protivník však ránu zachytil zkřížením šavlí a v bleskové odvetě přejelo ostří přes mladíkův kyrys. Dva z rytířů padli mrtví, ale další vzdorovaly. Pak se po boku Joachyma objevil jeho strýc se svými šavlemi. Jednoho janičáře zabil hned a druhého po zběsilé kombinaci obou zbraní.
„Johanita to koupil“ zavrčel hrabě. Odnáší ho do přístavu. Joachyme, vezmi Ondřeje a zmizte!“
„Nemůžu odejít“ zavrčel Ondřej. „Budete mě ještě potřebovat!“
„Tady už ničemu nepomůžeš čaroději. Skoro nemůžeš chodit! Tady jsme prohráli! Joachyme, běžte!“
Mladík vzal čaroděje za paži. „Jdeme!“
Přidali se k jednotce johanitů, kteří odnášeli zkrvaveného velmistra svého řádu.
A v umírajícím městě pokračovalo vraždění.
Stmívalo se a Ondřej stál na zadní palubě lodi a sledoval Akkon, na jehož hradbách bojovali templáři o svůj život. Hrozně moc toužil po tom stát tam s nimi, ale jedno věděl. On sám nesmí zemřít v této… vlastně bezvýznamné bitvě. Už tak ztratil příliš mnoho sil a to ho ještě ten nejtěžší boj čeká. Mladý Joachym stál vedle něj. Toužil po tom se vrátit a bojovat po boku svého strýce. Ale jeho přísaha ho vázala k tomu, aby stál po boku čaroděje.
Pro čaroděje ale nic neskončilo, ba naopak. Jeho nepřítel stále žije a je možné, že má dokonce i Knihu. A on, Ondřej Jezerij, poutník, arcimág a Ochránce, nesmí dopustit, aby zůstala v jeho rukou. Jestli bude na straně sultána taková moc, může se půlměsíc převalit přes kladivo velmi rychle.
„Ondřeji“ ozval se za ním slabí hlas velmistra Johanitů.
„Pane?“
„Noc je krásná, že ano“ řekl bledý muž a sedl si na jeden ze sudů. „Ale chci vědět, proč jsi byl v Akkonu téměř rok.“
„Rok pane?“
„Ano“ usmál se johanita. „To že tam jsi si nám sdělil před dvěma měsíci, ale vím o tobě. Něco jsi tam hledal a já chci vědět co.“ Joachym na oba zvědavě pohlédl.
Ondřej na de Villerse pohlédl. „Ano, hledal jsem tam stopy po jistém… muži. Ukradl mi kdysi něco cenného a já to chci zpět.“
„Víc mi nepovíte že?“
„Ne. Promiňte. Vysadíte mě tam, kde jsem žádal?“
„Ano.“ Ondřej se otočil k odchodu, když jej zastavil velmistrův hlas. „A čaroději?“
„Ano?“
„Díky za všechno.“
Ondřej odešel a johanita zůstal o samotě.
Pevnost Akkon se bránila ještě devět dní. Poté, 28 května, 1291 se zhroutila i Věž templářů a všichni obránci do jednoho padli…