Válečný druid

Vycítil jsem jej. Ano, vycítil. Druida nikdo nemůže v lese slyšet ani vidět, pokud sám nechce. Nedokáže to ani jiný druid. Ani já.

Nevarovali mě ptáci cvrlikající v korunách stromů, nevarovali mě stromy samotné. Slunce prosvítalo korunami na malou mýtinu na které jsem se mu postavil. Už jsem nemohl dále utíkat, neměl jsem na to dostatek sil ani vůle. Zelenohnědý kabát na mě visel, kalhoty jsem měl uválené a odrané. Na kabátě se mi houpalo těch několik fetišů co jsem měl. Poslední, které mě zbyli. Svou hůl jsem nechal ležet na nízké trávě a pootočil se, abych stál k příchozímu čelem. Už než jsem se otočil, věděl jsem, kdo to bude. Kdo jiný by mi dokázal zůstat v patách více než rok, kdo jiný než ten nejlepší muž, který se u druidů za dlouhá léta objevil. Zirius. Chytrý, mocný a normálním člověkem neporazitelný.

„Byl to dlouhý lov Vlku“ řekl svým jemným hlasem. „Jsem poctěn, že tě mohu zabít.“

„Ale ty mě nezabiješ“ řekl jsem chraplavě. Jeho bílí plášť vypadal stejně čistě, jako když se učíval v druidkém hájku.

„Zabiju. Musíš pykat. Pykat za svůj útěk, za svou zradu a za smrt svých bývalých kolegů.“

Náhle se pohnul. Kdybych to nečekal, zemřel bych. Použil magii Země a těch třicet stop překonal v jediné vteřině. Přešlápl jsem a přímím kopem jej ještě v pohybu kopl do břicha. Zlomil se v pase. Ve skoku jsem jej kolenem kopl do tváře, zlomil mu nos a vyrazil několik zubů. Jak jej kop narovnal, zasadil jsem mu dva prudké direkty. Stále držel magii Země, proto nespadl, jen zakolísal. Vzápětí kontroloval otočkou, které jsem uhnul záklonem. Pokračoval jsem v pohybu, ohnul jsem se, uhnul přímému kopu a při narovnávání jsem vytáhl dlouhou dýku. Stále v jediném pohybu jsem po něm ze spodu sekl, zastavil mě pravačku zkříženým zápěstím. Srazil mi ruku dolů a oběma rukama mě praštil do brady. Povolal Zemi, úder mě nadzvedl. V posledním okamžiku jsem reflexivně přechytil držení dýky z reverzu na normální a za letu jsem jej škrábl na hrudi. Pokusil jsem se pád dotočit saltem, ale nevyšlo to a skončil jsem na kolenou.

Zirius pozvedl paže, z obličeje mu tekla krev na bílé, rozřízlé roucho. Použil jsem svou poslední kartu.

Z větví mohutného stromu slétl jak blesk tmavě hnědý jestřáb a jeho břitvově ostré drápy se zaryli druidovy do tváře. Zirius povolal Oheň a ohnivá aura jej obalila. Pozdě, jestřáb nabral výšku.

Mrštil jsem spodem dýku a sledoval, jak broušená ocel projela aurou a zasáhla Ziriuse do hrudi. S nevěřícným úžasem na tváři se zhroutil.  

Zůstal jsem v kleku a sklonil hlavu, ve které mě vířily myšlenky a vzpomínky. Byl jsem unavený, vyřízený pronásledováním a smrtí. Maně mě napadlo, kolik druidů jsem již zabil. V myšlenkách se mi objevovali tváře a já k nim přidával jména. Rudovouse jsem zabil ještě ve hvozdu, byl ze stejného města jako já a byl můj přítel. Potom byl Pán Borovic a Morous, ty jsem zabil na jezeře Nářků. Jeřába jsem zastřelil ze zadu z kuše. Zerava jsem zabil, když na mě zaútočil v medvědí podobě. Echina jsem uštval pomocí vlků. Jírovec, Tarak a Silvestix se mě postupně pokusili zabít v močále. A Ziriuse jsem zabil teď. Napadlo mě, kdo ještě může jít v mích stopách. Proč mě nenechají? Proč musím zabíjet ty, s kterými jsem vyrůstal? Zirius měl pravdu, utekl jsem. Nebyl jsem druid, nedokončil jsem své učení, které bylo stejně odlišné, od učení mích přátel. Tak kdo ještě? Kdo má tu odvahu? Kdo se nedokáže vzepřít velmistrovy? Pyrus? Ano, možná. Jezevec? Taxus? Bidlo? Nechal jsem toho. Ještě jich mohlo být na cestách dost.

„Měl bych tě zabít“ ozvalo se za mnou a já se neotočil. Proč také? Věděl jsem, že muž za mnou je obtloustlý, v hnědém šatu a po bocích má dva vlky.

„Tak mě zabij a ukonči to“ zachraptěl jsem a pravačku zaryl do trávy.

„Možná nechci“ prohodil Jezevec. „Nechceš se otočit, abychom si mohli normálně promluvit?“

Pomalu jsem se narovnal a otočil se. Černá hlína mi vyklouzla z prstů. Jezevec se uchechtl, když to viděl. „Chtěl jsi zkusit Krytí?“

„Možná“ ucedil jsem a posadil se zády k jednomu stromu. Divil jsem se, proč se mnou vybavuje. Musí vědět, že nemám co ztratit. Přinutil jsem se ke klidu a vnímal klid, který ze stromu do mě proudil.  „Proč jsi mě nezabil?“ Zeptal jsem se nakonec.

Jezevec si sedl kousek ode mne a dva velcí vlci si lehli vedle něj. Jejich žluté oči si mě měřily.

„Proč bych měl zabíjet posledního Válečného druida?“ odpálil otázkou.

Tím mě překvapil. Netušil jsem, že to ví někdo mimo velmistra.

„Domyslel jsem si to“ řekl klidně. Ano, Jezevec nebyl asi nejchytřejší druid, ale rozhodně byl nejrozvážnější a vše si vždy důkladně promyslel. To, že se mě nepokusil zabít, mělo nějaký důvod. A já chtěl vědět jaký. „Přemýšlel jsem, proč tě starý Přízrak držel dál od nás ostatních. Napadlo mě, proč jsi poslední z nás v magii, když talent jsi měl. Došlo mě to nedávno, poté, co jsi zabil Jírovce, Taraka a Silvestixe. Kdo jiný než Válečný druid dokáže zabíjet druidy? A to, jak jsi zabil Ziriuse…..“

Nechal to vyznít. Ano, kdo jiný by dokázal zabít druida? Říkal mi Válečný druid a měl pravdu. Váleční druidové byli cvičeni k boji a ochraně ostatních druidů. Jejich magie byla slabá a určená jen k boji. Pomocí ní dokázali být rychlejší a silnější než normální člověk. Jejich výcvik ve zbrani či holýma rukama byl dlouhý a náročný. Po mnoha letech se však Váleční druidi vymkli kontrole a byli vybiti do posledního.

„Vždycky mě bylo divné, že se Přízrak drží tak zpátky“ pokračoval Jezevec. „Muselo to být pro tebe těžké, učit se stejně jako mi ostatní a ještě cvičit na Válečného druida co?“

„Bylo to těžký“ kývl jsem.

„A velmistr přišel na to, že Přízrak je Válečný druid že? Nechal jej zabít a pak i tebe. Bylo mě divné, že po tobě nás muselo jít tolik. Vždyť bys nebyl první, kdo by vypadnul bez závěrečných Přísah.“

„On nepřestane, pokud poslední z Válečných druidů nezemře“ řekl jsem unaveně. „Nic nemění na tom, že vlastně ještě nejsem druid.“

„Nepřestane. Někdo ti bude stále v patách a ty nenajdeš odpočinek. No, já s tebou bojovat nechci“ prohodil a se zafuněním se zvedl. „Rád jsem tě zase viděl Vlku“ řekl a zmizel v lesním bludišti tak rychle a tiše, jak to dokáže jen druid.

Zůstal jsem sedět ještě dlouho. Velmistr nepřestane. Půjde po mě tak dlouho, pokud bude nějaký z druidů naživu, aby mě dostal. Usmál jsem, byl to spíš úšklebek. Každý z druidů se učí tajnému způsobu boje holýma rukama, ale já byl jistě lepší než kdokoli jiný.

A také jen já používal ocelové zbraně. Hlavou mi proletěla prchavá myšlenka, myšlenka, které jsem se zhrozil. Ale ona se stále vracela. A vždy byla silnější.

Ráno jsem věděl, co musím udělat.

 

Zima byla krutá. Většinu jí jsem strávil na cestách. Jen na několik týdnů jsem uvízl v jedné vesnici. Napadlo tolik sněhu, že nebylo možné pokračovat. Okolo vesnice bloudili smečky vyhladovělých vlků, kteří útočili na všechno živé. Jen má moc je držela po dobu mého pobytu v bezpečné vzdálenosti. Sotva nastala obleva, vyrazil jsem dál. Nevšímaje si blizardů, mrazů ani nepřátel, probíjel jsem  se stále dál. Ve chvíli, kdy louky rozkvetly svěžími barvami, překročil jsem řeku a došel domů.

 

Dům mého starého učitele Přízraka byl stále stejný. Byl dobře skrytý v hájku mohutných dubů a chránilo jej více, než jen stromy. Vlahý větřík, příjemné teplo. Jak dobře jsem to tu znal. Za jednopatrovým domem bylo místo, kde jsem strávil roky cvičením. I vnitřek byl netknutý. Žádný druid nevstupuje do příbytku jiného, byť ten jiný je zrádce. Či Válečný druid. Amulety, talismany a lektvary jednoho druida, nemůže použít jiný. Rozhlédl jsem se po jedné z místností a sedl si na svou postel. Už o mě určitě ví, už ví, že jsem se vrátil. V tomto hájku jsem v bezpečí, relativně. Stejně jsem se tu nemínil zdržovat. To co jsem chtěl udělat, udělám už dnes v noci.   

 

Noční obloha byla jasná. Ani mráček se po ní nepřehnal a nenarušil svit hvězd. Měsíc zaléval hluboký hvozd svým stříbrným světlem. Seděl jsem v jednom z paprsků procházejícím korunami stromů a po více jak roce meditoval. Soustředil jsem se na spojení se čtyřmi živly a uklidňoval svoji rozbouřenou krev. Na sobě jsem měl jen kožené kalhoty a byl jsem bos, abych měl lepší kontakt s živlem Země. U pasu jsem měl zavěšen tesák s širokou čepelí a dýku. V ruce jsem sevřel figurku vlka vyřezanou z jasanového dřeva  a pokrytou vlčími chlupy.

Proměny ve zvířata mě nikdy moc nešly, zatím co většina druidů se promění v době kratší než tři údery srdce, já se musím dlouho soustředit. A potřebuji amulet.

Proměna samotná byla rychlá. Zmocnila se mě známá závrať, krátký okamžik paniky a až poté, mi začal normálně fungovat mozek. Nejobtížnější bylo potlačit instinkt, který mi velel pustit se do lovu. Čich a sluch se neuvěřitelně zlepšily, zatím co zrak, i když ostřejší, nerozlišoval barvy. Odolal jsem touze zavýt na měsíc a vytrvalým klusem jsem vyrazil na místo, kde jsem měl být před rokem popraven..

 

Proměna zpět ve člověka trvá i mě jen několik okamžiků. Stál jsem v soutěsce a stěny hrozily, že mě sevřou. Pod bosíma nohama jsem cítil kameny a štěrk, který mě řezal do chodidel. Soutěska se vzápětí rozšířila a ukázala nevelkou louku ze tří stran krytou lesem. Čtvrtá strana, východní, se otevírala k obzoru. Snad třicet metrů, se tyčila skalní stěna nad vrcholky nejvyšších stromů. Nádherné místo zalité září měsíce. Shluk prastarých kamenů, Stonhenge, vrhal prazvláštně tvarovaný stín. Zády ke mně stála postava v bílém šatu. Vlasy, stejně bílé jako jeho roucho mu spadaly na záda.

„Velmistře“ řekl jsem chraplavým hlasem a starý druid se otočil.

Stál tak, že mu do tváře padal stín a já neviděl výraz jeho tváře. Když vykročil, bylo vidět, že zdaleka není tak starý, jak se mohlo zdát a já věděl, že bude víc než jen rovnocenným soupeřem.

„Chceš mě zabít Vlku?“ zeptal se hlasem který mi tolikrát vysvětloval zásady druidů.

„Ano“ nemělo cenu říkat cokoli jiného. Věděl to, stejně jako já.

Proměnil se.

Mohutný orel minul mou tvář o palec. Převalil jsem se a mávnutím ruky povolal svého jestřába. Oba ptáci se střetli ve vzduchu a začalo létat peří. Okamžitě jsem poznal, že jestřáb nemá naději a odvolal jej. Mohutný orel se na mě vrhl, vyhodil jsem do vzduchu hrst hlíny a skočil na zem.Pro zrak orla jsem zmizel. Mé tělo nabralo barvu trávy i lesa. Maskování bylo bezchybné.

Orel se proměnil ve vlka s takovou rychlostí a snadností, až jsem vydechl úžasem. Mohutné šedé zvíře se řídilo čichem a v okamžení mě našlo. Zrušil jsem Krytí a povolal Vzduch. Do citlivého nosu útočícího zvířete se dostal strašlivý zápach tchoře a vlkovy začali slzet oči. Vzápětí se proměnil zpět v člověka.

Na tu chvíli jsem čekal a zaútočil. Tři rychlé kroky, skočil jsem do vzduchu a pokusil se druida kopnou oběma nohama do hrudi. Minul jsem, on nebyl po proměně dezorientovaný, hladce mě unikl a při doskoku mě podmetl. Spadl jsem na záda, převalil se v kotoulu přes rameno a vytasil tesák. Se štěstím jsem odrazil sek stříbrným srpem. Ťal reverzem, s úžasem jsem si všiml, že má srp broušený oboustraně. Škoda, že se nepořezal sám dědek. Opět jsem povolal Vzduch, odrazil jsem se, hvězdicí jsem druida přeskočil a při tom mu sekl po hlavě. Kryl se srpem. Při dopadu se mě pokusil dostat z otočky, stále v moci živlu jsem odskočil snad patnáct stop od něj. Arcidruid po mě mrštil srp, ten byl podoben zlatému kotouči. Pokusil jsem se jej zastavit živlem Vzduchu, ale srp překážkou snadno proletěl. Zachránil mě živel Země. Rychlostí větší než bez magie jsem srp srazil runami pokrytým tesákem.

Druid už sevřel v ruce svou hůl. I on použil Vzduch, skokem se dostal ke mně a já se zoufale musel krýt. Jeho prudké údery byli rychlé a já ustupoval. Udeřil mě třikráte, do hrudi, do břicha a na obličej. Zhroutil jsem se na kolena a on ustoupil. Dýchal zrychleně a obličej se mu leskl potem.

Podíval jsem se na něj. Jak mě mohl……

Došlo mi to.

„Ty jsi Válečný druid“ zašeptal jsem. Zaryl jsem prsty do hlíny a ztěžka se zvedl. Z obličeje mi stékala krev.

„Ano“ řekl klidně, jen lehce udýchaně.

„Tak proč mě chceš zabít?“ Chtěl jsem získat trochu času. Cítil jsem, jak do mě vniká síla.

„Dobrá otázka“ řekl. „Nejsi vhodný k tomuto úkolu. Nikdy jsi nepochopil, co to znamená být druid. Přízrak udělal chybu, že cvičil tebe. I přes můj zákaz.“

„Tys to věděl, že je Válečný druid?“

„Já ho vycvičil“ štěkl. „Měl pokračovat v tradicích, ale selhal.“

Čekal jsem jeho útok, ale i tak mě málem dostal. Okolo mě vybuchly plameny jdoucí přímo ze Země. Zařval jsem bolestí, i když mi nic neudělali. Plameny burácely jak pekelná výheň, ale mě přesto neubližovaly……

Saltem jsem proskočil plameny, mávl holí v přímém úderu, kryl jsem úder tesákem, pustil hůl a v dlaních mu zaplál oheň. Dostal se ke mně a plameny mi zamířili na hlavu……

 Ani nyní mě kouzlo neublížilo.

Můj tesák mu probodl břicho. Velmistr se mě pokusil opět spálit, uskočil jsem do strany a ťal jej z boku do krku. Zhroutil se k zemi a já klesl na kolena. Všechna síla kterou jsem měl, mě náhle opustila. Hlava mě třeštila bolestí.

 

Vycítil jsem jej. Neslyšel jsem ho, protože nikdo nemůže druida slyšet když nechce. Ani jiný druid, ani já.  Ještě než promluvil jsem věděl, že je obtloustlý a má po bocích dva vlky.

„Tys to věděl“ zachraptěl jsem a s bolestí jsem se otočil k němu a vstal. „Tys věděl, že je Válečný druid. Chtěls, abych ho zabil“ chraptěl jsem dál a v pravačce svíral tesák.

„Ano“ připustil Jezevec. „Kdo jiný zabije Válečného druida? Ty jsi jej zabil a proto jsi od nynějška odpadlík.“

„Zabiješ mě?“ Bylo mi to jedno. Neměl jsem ani sílu bojovat o život.

„Ne. Nezabiji tě. Než vyjde slunce, bude zvolen nový velmistr a ten rozhodne co s tebou.“

„Uspořádá další lov?“

„Asi ne. Nový velmistr obnoví řád tak, aby byl takový, jako dříve. Druidové vyrazí do světa a budou pomáhat lidem a zahánět nemoci.

Máš čas do východu slunce“ dokončil svou řeč.

Kolem mě byl náhle kruh desíti postav v bílích pláštích, mlčenlivý a nebezpečný. Tváře jim kryli kápě a v rukou držely hole.

„Vy jste mi pomohli že?“ došlo mi.

„Ano.“

Bez dalších řečí jsem prošel mezi mlčícími druidy a vyrazil k západu.

Od nynějška jsem byl sám.

Odpadlík.

Válečný druid.