Sedmum mančkinů
Mačkingové!
Pozn. autora
Všechny události zde popsané jsou naprostým výmyslem choromyslné mysli. Všechny podobnosti jmen, událostí a dalších jsou neúmyslné a zcela náhodné!!!!
„To jej nenecháte ani dojít pokoje v hrobě?“ zeptala se vysoká žena v černém, smutečním šatu. Chlap který zakázal transport rakve na hřbitov byl vysoký a drsně vypadající týpek.
Odplivl si na zem. „Ne, nepovolíme. Hej, hnojaři, kdo doveze rakev na hřbitov bude mrtvej“ pro důraz svých slov plácl rukou o jílec meče. Poklidným krokem se odkolébal pryč. Hlouček měšťanů zůstal stát bezradně na prašné ulici kde na ně pražilo polední slunce.
„To se tady neodváží nikdo odvézt mého muže na hřbitov?“ téměř hystericky vykřikla vdova.
„Já to udělám“ mezi lidmi proklouzl mladík v okované kazajce, u pasu se mu houpal těžký meč a dýka. Mládenec měl dlouhé vlasy a počínající bradku.
„Díky ti šlechetný cizinče“ vzlykla dcera vdovy a mladík se na ni oslnivě usmál. Vyškrábal se na kozlík vozu a přitom se téměř přerazil o vlastní meč. Vzápětí jej srovnal a usadil se. Trochu bezradně pohlédl na opratě. Vzal je do okovaných rukavic. „Hyjé“ řekl.
Strakatý šiml na něj otočil hlavu a v očích měl výraz ve smyslu - polib mě prdel. „Hyjé!“ vykřikl mladík a potřásl otěžemi. Druhý kůň jen zafrkal.
Několik lidí vyprsklo potlačovaným smíchem, když mladý válečník se hotovil tasit meč.
„Počkej vole, já to sfouknu“ ozvalo se. Na kozlík se vyhoupl další mládenec. Byl oblečen ve špinavé kazajce hnědé barvy. Na ní mu ulpěl prach mnohých cest. Ve tváři měl vyrytu únavu a jeho boty byli téměř zničeny dlouhou chůzí.
Mladý šermíř se odsunul a podal tulákovy opratě. „Tak jedu mrchy!“ vykřikl tulák a pořádně opratěmi švihl. Koně se dali do váhavého kroku. Mladý šermíř si zapálil tenký, ohavně páchnoucí doutník a sledoval bystře ulici. Nikde se nic nepohnulo, jen parta měšťanů se vlekla za vozem a prozpěvovali nějaké písně.
„Tulák chytil opratě jen do levačky a natáhl k šermíři druhou ruku. „Zdar vole, mě říkaj Murdoc Jednoruký.“
„Vždyť máš obě ruce“ podivil se šermíř.
„Jo, to je asi nějaká chyba“ nevzrušeně opáčil Murdoc.
„Tak jo. Já jsem Kostěj Nesmrtelný.“
Jeli dál. „Strašnej zpěv co?“ prohodil Murdoc.
„Hele, střecha nalevo“ ucedil přes doutník, koutkem úst Kostěj. Mělo to vypadat drsně, ale nevypadalo. Doutník mu vypadl z úst.
„Kurva!“ Kostěj se ohnul pro doutník, tam kde měl před okamžikem hlavu zasvištěla šipka z kuše. Kostěj sebou trhl, Murdoc reflexivně práskl opratěmi. Koně se pohnuli rychle a Kostěj spadl z kozlíku. Převalil se v prachu, jílcem meče si skoro zlomil žebra a dostal se na kolena.Tasil meč aby se mohl vůbec postavil. Od tasené čepele se odrazila další šipka. Diváci zatleskali. Kušovník na střeše se postavil, pokynul jim a založil další šipku.
„A máš to za smrt!“ zařval Kostěj a hodil po kušovníkovi dýku. Ta jej sice minula, ale střelec se lekl a udělal krok do prázdna...
Užaslé ticho. Kostěj zvedl meč z prachu, zalitoval ztracené dýky a vydal se, z mečem v pěsti k vozu. Murdoc na něj čekal, než zastavil vůz, byl střelec mrtví a tulák neměl co na práci. Ne že by si stěžoval...
„To bylo dobrý“ uznal na Kostějovu adresu.
„Já vím. Jsem nejlepší.“
Jeli dál. A problémy nastali až u brány na hřbitov.
„Tak jste dojeli nechat se pohřbít?“ prohodil ten čahoun co byl prve ve městečku. Teď stál u hřbitovní zdi ještě s pěti dalšími podobnými drsňáky. „Budu vyjednávat“ řekl Murdoc.
„A umíš to?“
Murdoc ho neuznal za hodna odpovědi a seskočil z vozu. „Ne vole. Deme pohřbít vás. A esli máš nějaký kéry, tak to uděláme eště za živa.“
„Bravurní Murdocu“ řekl Kostěj, když šest chlapů tasilo meče.
Měšťáci se stáhli bokem a nechali volný prostor kolem dvou odvážlivců. Šest darebáků je už obkličovalo.
„Tak vás zabijeme“ řekl na oko klidně Murdoc a v ruce mu zaplál oheň.
„Kurva, von je čaroděj!“ vyjekl jeden z chlapů a odskočil.
„Kurva! Ty seš čaroděj!“ vyjekl Kostěj a odskočil. Bohužel do rány jednomu ze psanců. Meče zaskřípěli, když Kostěj náhodou vykryl sek na hrdlo. Murdoc hodil oheň co mu plál v dlani na nejbližšího muže. Ten pustil meč a zakryl si tvář v očekávání bolesti... ale nic. „To nefunguje...!“ vykřikl, ale výkřik byl přerušen, Murdoc po něm hodil kamenem a srazil ho do bezvědomí. Kostěj zatím zablokoval obě čepele a tlačil psance před sebou. Ten klopýtl a Kostěj mu v setrvačnosti přeběhl po břiše, žebrech a hlavě. Plavně se překulil po zemi a vstal.
Rychlá likvidace dvou z nich lotrům moc nezaimponovala. Další z nich skočil po Kostějovy který mu hodil do očí prach a pěstí jej uspal. Třetí šel na Murdoca.
„Vzdávám se!“ vykřikl Murdoc a zvedl ruce. „Vzdávám se kurva!“ zloduch se zastavil a zmateně se podíval na šéfa. Murdoc přiskočil a kopl jej mezi nohy. Jak se darebák předklonil, čaroděj jej praštil do zátylku a zvedl jeho meč.
„Tak už to je vyrovnaný“ prohodil Kostěj a suveréně nakráčel před šéfa.
„Hm.. no nic, tak my pomalu půjdeme“ řekl váhavě šéf.
„Jo, ale prvně nám dáš svý prachy. A jedu na ty ruce.!“
„To je loupež Murdocu“ zašeptal koutkem úst Kostěj.
„Jo. A co? Na tom je něco špatnýho?“
„Máme pomáhat chudým! Jim brát a bohatým dávat. Teda naopak. Doprdele, úplně smě popletl.“
„Seš blbej? Jakejm chudejm dávat? My sme chudý!“
„Dostaneme odměnu!“
Šéf a jeho poslední kumpán se otočili a začali zdrhat. Murdoc skočil kupředu, ruku zdviženou do výše. „Už tě noha brní a jak byla skvělá, dyk vona celá zcepeněla!“ řval čaroděj. Šéf nerušeně upaloval dál.
„Alfa! Kurva! Máš zchromenou nohu doprdele!“
„Nějak ti to nefunguje. Že ty seš šarlatán“ prohodil Kostěj.
„Drž hubu. Tohle je složitý kouzlo a nevyjde dycky.“
„Děkujeme vám pánové“ objevila se vedle nich dcera vdovy. „Tady je vaše odměna“ postavila se na špičky a oba muže políbila na tvář.
Suita měšťáků táhla už vozejk sama dál a oba mladíci stály jak opaření. „Nádhera“ zašeptal okouzleně Kostěj. „Tohle se mě líbilo. Já po ženskejch pojedu jak lumík. A tuhle chci!“
„Bezva. Ty seš hotovej z jedinýho polibku, ale já mám žízeň jak trám a nemám ani na pivo.“
„Já jo, obral sem tu holku když mě líbala“ usmál se Kostěj a oba mladíci se otočili k městečku a vyrazili k hospodě. Nevšimli si, že je sledují tři muži v oděvu farmářů a velkými, slaměnými klobouky.
A nevěděli ani, že tito muži hledají ochranu pro svou vesnici a věštec je vyslal najít sedm mužů...
ČÁST 2
Musí jich být sedm...
Murdoc a Kostěj si přiťukly plnými korbely a otočili je do sebe na ex. A pak ještě další.
„Byli sme dobrý“ řekl čaroděj a byl trochu bledý.
„Jo“ přitakal podobně pobledlí Kostěj. „Dostali jsme je.“
Ticho. Další pivo. Už pité pomaleji.
„Neměli šanci.“
„Ne. Sfoukli jsme je jako svíčku.“
Ticho. Další pivo. Do tváří se jim vracela barva. Hospoda byla už trochu zaplněna. Hluk, pach jídla a alkoholu. Čadící pochodně. Venku se začalo stmívat.
„Pánové, můžeme s vámi mluvit?“ ozvalo se najednou a oba mladíci vzhlédli. U jejich stolu stáli tři farmáři s obrovskými slamáky na hlavách.
„Jo, co je?“ ujal se jednání Murdoc.
„Hledáme nějaké muže. Statečné muže kteří by chránili naši vesnici.“
„Proti komu?“
„Psancům z Divočiny. Jsme malá osada na hranících.“
„Co za to?“ zeptal se Kostěj. Jeden z farmářů zaváhal, poté vytáhl malou zlatou sošku.
„Máme jen tohle“ řekl.
„A kolik lidí chcete?“ ptal se Kostěj.
„Sedm. Musí jich být sedm. Pomůžete nám?“
Oba mládenci na sebe pohlédli. Pak pohlédli na sošku, pak na sebe, zase na sošku a nakonec na farmáře. A pak zase na sošku.
„Jo“ řekl Murdoc.
„Výborně. Kdy vyrazíme?“ ptal se aktivně farmář.
„Tak za tři dny ráno, na konci městečka“ navrhl Murdoc a farmáři spokojeně odešli.
„Ty debile, myslíš že budu riskovat život za blbou sošku?“ vyhrkl Kostěj jen co byli farmáři z doslechu. „Vždyť to je jen pár zlatek na osobu jestli nás bude sedm.“
„V pohodě“ řekl Murdoc. „Mám plán. Prostě budeme shánět lidi“ čaroděj udělal znak zaječích uší, ve smyslu shánět, jako neshánět. „Pak řeknem, že sme nikoho nezehnali, ale my dva to zvládnem sami. A pak aj se soškou vemem roha.“
„Dobrý šarlatáne, čarovat neumíš, ale myslet ano.“
A tak se oba spokojeně ožrali.
Měli kocovinu, když jeli kolem města. Stájník si je pamatoval ze včerejška a půjčil jim dva koně. A také jim poradil, že za městem je nějaká zřícenina chrámu a tam nějaký muž. A tak se dva mladíci vydali podívat se po něm. Bylo horko kopyta koní vířila prach.
A pak ho uviděli. Na malém kopci stála rozbořenina, jen čelní zeď, další tři byli strhnuté, i střecha... nečekaně. A kameny si poodnášeli vesničani a měšťáci na vlastní baráky. Mladý chlapík co se tam dřel byl do pasu nahý a tahal velké kameny co tam zůstaly a stavěl je na hromadu. Když uslyšel kopyta, otočil se.
„Zdar vole“ začal opět s vrozeným taktem vyjednávat Murdoc. „Si nemyslíš, že ta hromada nespadne že ne?“
„Drž hubu“ odvětil stavitel a sebral další šutrák.
„To je chrám tvého boha?“ zeptal se Kostěj.
„Jo“ zachrčel mladík a položil kámen na ty další. „Byl to chrám Schackeltona a já jej musím opravit. Mám to jako pokání.“
„Pokání?“ uchechtl se Murdoc.
„Jo. A ty se neškleb.“ Mladý kněz se zastavil a najednou se zamračil. „Hele, nejste vy dva ti, co jsou najatý na prácičku ve vsi? Chránit ji? Půjdu s váma!“
„Není třeba“ zacouval Murdoc. „My vlastně ani tak nikoho...“
„Ale jo, já se přidám! Mám luk a dýku!“
„A co pokání?“ vložil se rychle Kostěj.
„Není problém. Měl jsem na výběr, boj a nebo chrám. A tak teď to měním a jdu bojovat.“
„Nemáš koně.“
„Mám. Na jedné farmě. Kdy vyrážíte?“
„Za pět dní“ řekl Murdoc rychle.
„Dobrá. Tak já zítra dojedu do města“ řekl nadšeně kněz. „Jo, říkají mě Pteromysl z Tundru.“
„Proč z Tundru?“
„Protože se tam narodil děda. Ale on to království prochlastal a prohrál v kartách.“
Kostěj a Murdoc otočili koně a cválali pryč. „Kurva“ řekl Murdoc. „Kurva.“
Byl to Kostěj, kdo naverboval dalšího člena výpravy.
„Tak vy prý hledáte nějaký chlapy“ ozval se jemný hlas za ním, když zrovna hřebelcoval koně. Kostěj se prudce otočil a sáhl po meči. Jeho kůň, naštvaný tím, jak ho Kostěj drápal kartáčem po něm chňapl. Mladý šermíř to schytal těžkou hlavou do zad a spadl na kolena. A přistál tazateli u nohou. Vysoké boty, dlouhé a štíhlé nohy.... Kostěj se zájmem zvedal zrak, přes štíhlí pas stále výše...
„Já mám oči ještě víš!“ práskl hlas znovu, tentokrát podrážděný. A nade všechny pochyby ženský.
„Ale ty nejsou tak pěkný“ zamumlal Kostěj. Vzápětí mu přilétla facka, která ho srazila opět k zemi.
„Zasraná nespravedlnost“ zachraptěl a zvedl se na nohy. Tvář jej pálila, stejně jako ponížení, že ho nějaká ženská praštila. Co na tom, že tahle ženská byla asi o půl hlavy vyšší a měla téměř stejně široká ramena.
„No, chlapy hledáme“ řekl Kostěj opatrně a postavil se ještě víc bokem, tak aby viděl oba potencionální nepřátele. Koně a ženu – elfku. Určitě se na mě domluvili, blesklo mu hlavou.
„Tak ty tvrdíš, že bych nebyla dost dobrá? Jen proto že jsem žena“
„Dobrá ano, ale jde o to na co“ zašeptal Kostěj.
„Cože?“
„Hm... nic, jen sem tak přemýšlel. No, hledáme a vlastně ani tak moc ne... my na to budeme stačit...“
„Myslíš? Jsem lučištnice. Mariel z Temného Hvozdu, dcera Thranduila. Lepší než můj bratr, který bojoval proti skřetům v Druhém a Třetím věku.“
„V čem?“
„Proti Černému pánu ty barbare“ odsekla elfka.
„Aha. O žádným negrovy jsem neslyšel... A ty chceš s námi bojovat proti přesile?“
„Bratr bojoval proti dvacetinásobné přesile“ řekla hrdě. „Ale on byl taky nesmrtelnej“ dodala vzápětí tiše. „Ale já jsem lepší. A chci s vámi jet!“
„No... bude to daleká cesta.... a musí nás být sedm. Zatím jsme tři a další lidi tady neseženeme“ namítl Kostěj.
„Bezva, sbalím si věci a budu připravená. Někoho tady jistě najdeme. Když Eru dá.“ Elfka se otočila ve vratech stáje a opustila Kostěje, který nestačil ani vnímat. Vyšel taky ven a uviděl přes ulici přecházet Murdoca. Ukázal mu čtyři prsty.
A Murdoc mu ukázal prostředníček.
A tak seděli u oběda dalšího dne ti čtyři co se chystali do těžkého boje. Tulák Murdoc, šermíř Kostěj, kněz Ptery a lučištnice Mariel.
„A beru všecko“ ozval se jasný hlas mladíka s dlouhými,hnědými vlasy. Přerušil zajímavě se rozvíjející debatu mezi Mariel a Pterym. Kostěje to zklamalo. Už se těšil, jak Ptery dostane tečku po které přeletí půl hospody.
„Tak momentík mladej“ ozval se chraplák šedovlasého veterána.
„Ano?“ Mladík přestal sypat měďáky a stříbrňáky do měšce. „Nějaký problém?“
„Jo. Hráls falešně smrade!“
Ostatní hráči opustili stůl, schylovalo se k rvačce. Tam kde byl někdo obviněn z falešné hry...
„Hele, já se nechci rvát veteráne. Ale já hrál čestně“ řekl mladík a jak pohnul rukou, z rukávu mu vypadlo eso.
„A co je todle?!“ zařval veterán.
„Eso“ bystře odvětil podvodník.
„Jo!“ vykřikl veterán vítězně, až mladíka poprskal. „Hráls falešně! To je důkaz.“
„No dobrá, tak je“ opáčil podvodník. A co s tím asi uděláš dědoušku?“
Veterán tasil dýku a švihl jí po mladíkově dlani kterou měl na stole. Falešný hráč bleskově rukou uhnul a čepel se zabořila do desky stolu... a zlomila se. Podvodník se usmál a dal veteránovy pěstí.
„Dobrej zásah!“ komentoval hlasitě Kostěj, když podvodník minul a veterán jej úderem přehodil přes půlku hospody.
„Dík mladej“ řekl veterán a vykročil k mladíkovy který se těžce zvedal na nohy. Náhle vytáhl malou dýku.
Veterán se usmál a vytáhl oboustranně broušený stahovací nůž. Mladík nezaváhal a vytáhl tesák. Veterán meč.
Podvodník skočil z okna.
„Hej, kam zdrháš?“ veterán vypadal upřímně rozezlen. Vzal si svoje peníze, stejně jako i ostatní si rozebrali ty svoje a odešli z nálevny. O chvíli později se falešný hráč dostal do hospody zadním vchodem. Podíval se na čtveřici. „Tak já se k vám asi přidám“ prohlásil. „Jsem Hagen z Verdenu a jsem kejklíř.“
„My už nikoho....“ začal Murdoc, ale elfka mu skočila do řeči.
„Výborně, tak už jen dva“ řekla nadšeně a ukázala pět prstů.
Murdoc se praštil dlaní do čela. „Já se na to vyseru....“
Slunce vycházelo, když se z ulic města vynořilo pět jezdců. Působivé postavy se rýsovali proti vycházejícímu, žlutému kotouči na obloze. Meče, luky, dobří koně. Sebevědomé výrazy ve tvářích.
Za jezdci se plahočili tři vesničané na mezcích a s téměř nábožnou úctou sledovali pět drsňáků. Jen jim chyběli ještě dva lidé, aby dosáhli vytoužené sedmičky. Ráno bylo chladné, ale jezdci zimu necítili. Byli na cestě za dobrodružstvím. Za prvním, pravím dobrodružstvím.
Ale už při kuropění bylo jasné, že to tak lehké nebude.
„Neumím jezdit na koni“ prohlásil před pár hodinami Hagen z Verdenu.
„Cože?“ vyvalil oči Ptery.
„No, musí mě to někdo naučit.“
„Tys nikdy nejel na koni?“
„Ale jo, ale to sem zapomněl, když sem chtěl hrát karty.“
„Co to zatraceně....“
„Tak to prostě je. Umím cokoli, ale musí mě to někdo naučit“ vysvětloval nešťastně kejklíř.
A to bylo ještě docela v pohodě oproti....
„To je kůň?“ podivila se Mariel, když dojel na dvůr stáje Ptery na svém oři.
„Jo. Říkám mu Bouřlivák!“ odvětil hrdě Ptery a seskočil z hubeného šimla na kterém bylo zvláštní to, že se vůbec držel na nohou. Zdál se být dobrým adeptem na návštěvu továrny na klíh.
„Šikovnej koníček“ pochválil Bouřliváka Ptery. „Došel až sem“ láskyplně jej poplácal po krku.
„To ho poneseš na zádech?“ zeptal se Murdoc.
„Ne. On ponese mě. Schackelton mi jej poslal a tak se o něj musím starat“ odvětil Ptery.
„Poslal?“ vydechl užasle Kostěj. „A jak, poštou?“
„Ne vole. Sem takhle utíkal pryč z jedné vesnice... kvůli takovýmu malinkýmu průšvihu. No a jak sem běžel pěcha, najednou koukám, kůň. Tak sem poděkoval Schackeltonovy a zdrhl jsem . I s tím koněm. Je silnější než vypadá.“
„Vždyť je to koňský dědeček“ prohlásila Mariel. „Ten nedojede ani na konec města.“
Bouřlivák se na ni pohrdavě podíval a odfrkl si. Jeho vypelichaná oháňka sebou škubla, aby odehnala několik otravných much. Kůň se k Mariel obrátil zády.
„Ta mrcha mě snad rozumí“ utrousila elfka.
„Že váháš“ řekl Ptery. „To je strašlivě chytrej kůň. Nedivil bych se, kdyby uměl mluvit.“
„Tak to já zase jo“ zamumlal Murdoc. „Páč by to znamenalo, že su zasejc nametenej jak čolek. A přitom vim, že su naprosto střízlivej.“
Seš si jistej? řekl kůň.
„Kurva!“ vykřikl Murdoc a téměř spadl z vlastního koně. On mluví!“
„Co blbneš?“ zeptal se Kostěj. „Kdo mluví?“
„Ten kůň!“
„Ty seš zase nametenej?“
„Nejsu! Ten kůň promluvil.“
„Do Schackeltonovejch stezek. Tohle je banda magorů“ zavrtěl Ptery hlavou a vyhoupl se do sedla.
„Jedem!“ zavelel Kostěj a jezdci pobídli své koně...
„Už jedou!“ prohlásil zvučným, téměř věšteckým hlasem čaroděj Smejko. Na druidku Lilien by to učinilo i dojem, jen kdyby sama neviděla mrak prachu vnášejícího se v dálce. A kdyby Smejko nebyl mladý elf, který měl do vznešenosti ještě hodně daleko.
„Opravdu?“ předstírala překvapení. Za ty dva dny co strávila u elfa v jeho chatrči na okraji pouště pochopila, že je velmi sebestředný a je rád, když ví víc než ostatní.
„Ano a jsou s námi spojeni čarami osudu. Četl jsem to ve vodě, jejich činy změní svět. A vlastně... naše činy taky, protože se k nim připojíme.“
„Vážně? Je to nutné?“ optala se opět, asi po sté, drobná druidka s veselím výrazem ve tváři. A také věděla, co jí elf odpoví.
„Je to nutné. Čeká nás mnoho hrdinských kousků, mnoho bojů a bohatství.“
„Když mě by stačil můj hvozd“ povzdechla si Lilien. A Smejko, ve svém tařka věšteckém vytržení ji neslyšel. „Pitomej elf“ zamumlala.
„Cože?“ zareagoval Smejko a prokázal tím, že stejně jako mnoho jiných má onen dar zvláštního sluchu slyšet jen to, co chce.
„Ale, jen sem uvažovala, proč je mág Vody na této vyschlé planině.“
„Mám tady úkol. Jsem čaroděj!“
„A já druid“ povzdechla si druidka. „A jsem tady taky. Zvláštní to osud.“
„To ano. Ale jak říkám, osud je upředen. Je jeho vůlí, aby jsi tady byla.“
„Ne jeho vůlí, ale kvůli Lóminovy Tulákovy který mě opil. A pak mě Caleborn veledruid, ještě opilou poslal v podobě netopýra na výzvědy. A já zabloudila.“
„Vždyť říkám, že tvé kroky vedl Osud. A Pán Asterius.“
„Spíš křídla než kroky“ utrousila Lilien.
Jezdci byli již velmi blízko. Druidka svým ostrým zrakem rozeznávala tváře pětice která jela v široké řadě, aby pokud možno co nejvíce prachu padalo na tři farmáře za nimi. Všichni jezdci byli mladí, asi stejně jako ona a elf Smejko. Muži a jedna žena zastavili koně. Povětšinou velká a silná zvířata, až na jedno, vychrtlého mustanga, kterému se dala počítat žebra. „Chudinka koníček“ zašeptala.
„Zdravím vás“ pronesl zvučně Smejko.
„My tě taky. Máš tady vodu?“ zeptal se hrubým hlasem vysoký chlapík v hnědé haleně. Jo, já su Murdoc, támhle ten na chcípákovy je Ptery, todle Kostěj, támhle Hagen a ta holka je Mariel“ zamumlal, aniž by na někoho pořádně ukázal.
„Ale ano, voda je ve studni. Já jsem Smejko a tohle je Lilien. Jsme tu, čekáme na vás. Chceme se k vám přidat.“
„A probohy proč?“ zeptal se Kostěj.
„Viděl jsem náš osud. Sedm silných a nepřemožitelných hrdinů. Jejich stezka začne právě zde!“
„Je v pořádku?“ zeptal se koutkem úst Kostěj, který si zapálil svůj doutník.“
„Ne. Ale dá se na to zvyknout“ řekla Lilien.
„To je tím sluníčkem“ znalecky pokývl hlavou Ptery a seskočil z nebohého Bouřliváka, který se už skoro plazil.
Všichni se dosyta napili a napojili koně. A poté zase vyrazili. A bylo jich sedm.
Jeli na východ a rudé, zapadající slunce rámovalo jejich siluety.
Sedm mačkingů.
Jejich činy vejdou do dějin.
ČÁST 3 (PROLOG)
Proč potřebujeme bojovníky???
Vesnice Trojana byla naprosto obyčejnou vesnicí v těchto krajích. Pole kukuřice, trocha pšenice, něco chmelu. Mimo těch několika zavlažovaných polí se kolem vesnice rozkládali i lesy, kopce a kaňony. Končila tu poušť a Trojana byla vlastně takovou první předzvěstí lepších krajů.
Na polích se vždy rodilo více kamenů než obilí a doprava metráků sypajícího se nesmyslu byla těžká. Proto obyvatelé vesnice kukuřici prodávali raději než v librách, po galonech. I výběrčí daní sem zabrousili málokdy a tak si místní farmáři žili poměrně v klidu a pohodě.
Až do doby před dvěma lety, kdy se tu objevil strašlivý Nenymir se svou bandou.
A tak nyní kouká vesničan-rychtář, známí pod přezdívkou Hulič, na toho štíhlého chlapíka v dokonale padnoucím černém obleku a zlatým řetízkem na krku, jak na něj shlíží ze sedla mohutného vraníka.
„Pane rychtáři“ promluvil elegán Nenymir. „Můžete prosím típnout toho jointa? Víte, že kouření toho svinstva škodí zdraví, že ano.“
Rychtář se rozhlédl o co může brko típnout, ale veranda byla daleko.... a tak rychle típnul o vlastní dlaň. „Promiňte pane“ vyhrkl. „Už se to nestane.“
„To doufám“ šéf banditů mu káravě pohrozil prstem. Na rukou měl psanec jemné, bílé rukavice, na hlavě černý klobouk. „To bych vás musel zabít.“
Za zády šéfa bandy se ozval hromový řehot. Víc jak stovka chlapů se chechtala, div nevypadla ze sedel. Byla to děsivá sebranka. Od mladého holobrádka po šedivého veterána. Někteří měli jen špinavé hadry, několik z nich dokonce i kroužkové zbroje. Ale jednu věc měli společnou. Jejich zbraně byli pečlivě opečovávané.
„Tak, milí příteli rychtáři. Máš pro nás zásoby? Obávám se, že máme málo času...“
„Ano pane, samozřejmě že máme. I pohoštění pro vás.“
„Výborně.“ Nenymir se obrátil ke svým chlapům. „Hej, máte volno. Půl hodiny! Pak jedem!“ Chlapy sesedli z koní a rozprchli se po vesnici. „A nikoho nezabijte prosím“ dodal tiše. „A velitelé jdou semnou.“
Nenymir a jeho dva důstojníci sklouzly ze sedel a vešli na verandu, kde byl stůl a proutěná křesla. Na stole byla váza z několika květinami. A Huličova žena už nesla tác s pitím.
„Tak si rychtáři, příteli, sedni k nám“ nabídl mu místo u jeho vlastního stolu šéf banditů a na stůl si položil malou, nabitou kuši. Jeho velitelé si sedli též. První důstojník, Zappo, vychytralí intrikant, se natáhl po mrkvovém džusu, černý zabiják Rip po pivu a Nenymir dostal čistou vodu. Tři bandité si ťukly a otočili to do sebe.
„Takže rychtáři. Tady mí přátelé, dohlédnou na otro... pardon, na vaše lidi, aby naložili zásoby na muly.“
„Ale pane... zásoby vám samozřejmě dáme, ale nemůžeme vám dát všechno. Sami skoro nic nemáme.“
„Také vám nebereme všechno. Jen trochu kořalky na dezinfekci, uzený maso, mouku, sůl a pár žen. Ty bys nebyl rád, kdybych tě zbavil tvé staré?“
Hulič se naklonil nad stůl a zašeptal „to bych rád byl pane.“
„A proto ti ji tady necháme. No nic, pojedeme. Pokecáme jindy příteli....“ Náhle se rozlehl výkřik. Jeden z banditů vylétl z domu, z krku mu stříkala rudá krev. Za ním vyskočil vesničan, jeden z horkokrevných bláznů kteří již nedokázali snášet příkoří. V ruce měl mačetu. Dostal i druhého psance, třetímu usekl ruku a čtvrtému ucho.
A pak jej Nenymir zastřelil. Malou kuší která má dostřel na třicet sáhů se trefil na padesát.
„Tak jedeme, a ještě mi, rychtáři, pojď ukázat ten nový chrám Lyrel, naší bohyně dobroty a laskavosti.“
Rychtář Hulič provedl Nenymira a Zappa vesnicí. Když se ohlédl, Ripa nikde neviděl. Raději se na něj neptal. Ten černej elf jej znervózňoval. Vystoupali na malí pahorek, kde stála kamenná kaplička z bílého kamene. Vnitřek byl prostý, ale pěkný. Vyřezávaný oltář, socha krásné ženy s černými vlasy a milým, téměř mateřským úsměvem. Několik květin dotvářelo přívětivou atmosféru. Nenymir poklekl. „Prosím Tě, mocná Lyrel, odpusť mě i mím lidem všechny hříchy a opatruj je na dalších cestách. Ať se naše zbraně jasně lesknou a jejich třpyt oslepí naše nepřátele.“
Rázně povstal. „Vážně pěkný příteli. Vážně pěkný“ poplácal Huliče po tváři. „Tohle se vám povedlo. Tak zatím buďte zdrávi.“
A tak za chvíli rychtář Hulič pozoroval kavalkádu jezdců jak míří pryč. Spěchali a po nich ve vsi zůstal jen nářek, smutek a prázdné sýpky. Ne že by to farmářům moc vadilo, jejich ukryté zásoby psanci nenašli, ale i tak byli spravedlivě naštvaní.
Hulič měl plán. Ne jen on, ale celá vesnice. Shodli se na tom, že už trpět pod nadvládou zlosynů trpět nebudou. Ale jak to zařídit? A tak navštívili starého věštce K´re-te-na, co v mládí proslul úžasnými pěstitelskými schopnostmi různých druhů hub. A nyní už míval vidiny pravidelně, i bez podpory halucinogenů.
„Zdravím tě ctěný K´re-te-ne“ pozdravil uctivě Hulič a šedovlasí stařec na něj upřel krhavé oči.
„Poznávám tě rychtáři. Co ode mne chceš?“
„Chceme bojovat s Temným Nenymirem a jeho psanci. Ale nevíme jak, neumíme to.“
„Vy neumíte věcí“ zamumlal stařec. „No dobrá, tak prostě jeďte do nějakého velkého města a kupte zbraně. A najměte si lidi, ty co umí bojovat.“
„A jak takové poznáme?“
„Ty nepoznáš bojovníka, ani kdybys ho měl zakouslýho v zadku“ prohodil K´re-te-n. „Měl jsem sen, velký sen“ přehlédl věštec ve svém nadšení, jak několik farmářů obrátilo oči v sloup. „Bude jich sedm! Mocní, silní, nepřemožitelní!“
„Ještě aby dědka trefil šlak, když se tak rozjel“ zamumlal farmář Chmelař.
„Jen to ne. Kdo má v tý zkurvený kamenitý půdě kopat hrob“ zamumlal místní hrobník zvaný prostě Hrobař.
„Přece ty“ odvětil Chmelař. Ale vzápětí se usmál, dědkovy došel dech. Poté chvíli hrabal po kapsách a vytáhl zlatou sošku.
„Tímhle jim zaplatíte.“
„To asi nebude zas tak moc peněz“ zapochyboval Hulič.
„Oni jsou skromní, chápou chudé. Přišli by i bez to, abyste jim platili. Ale takhle to bude lepší. Budou si připadat líp, když jim zaplatíte.“
„Dobrá. Děkuji ti za radu moudrý věštče. Hned zítra vyrazím hledat sedm hrdinů...
<b>Shodain: Táhni do bažin a tam se utop. A klidně mi smaž všechny příspěvky... Oooo jaké to byly vznešené kecy "všechno budu dělat sám, protože na to nikdo nemá a nikdo neví jak to chci já" Kdyby jsi se nezatěžoval hromadou zbytečností, tak už to máš dávno hotové. A ne, že k tomu budeš tahat i jeho... ::H
ČÁST 4
A to jako máme bojovat?
„Tak toto hnízdo máme chránit?“ zeptal se pohrdlivým tónem Murdoc, když se ve výhni odpoledního slunce díval na shluk několika tuctů chatrčí a farmiček. Ve středu vsi stálo něco jako chrám a další takový uviděli mladí hrdinové i na pahorku nad vesnicí.
„Čí to jsou chrámy?“ zeptal se Ptery jednoho z farmářů.
„Ten ve vesnici je bohyně Garie, paní obilí a úrody. A ten druhý? Je zasvěcen Lyrel, dobrotivé bohyně kterou vyznává Černý Nenymir a jeho banda.“
„Nenymir je negr?“ zeptal se Hagen.
„Jo“ řekl další farmář.
„Co to znamená negr?“ optal se jeho druh.
„Nevim“ odvětil farmář šeptem. „Ale určitě to je.“
„Aha.“
„Tak jedem! Pojedu v čele!“ rozhodl Kostěj a hrdě pobodl koně novými ostruhami. A jako téměř pokaždé, kůň se vzepjal a málem šermíře shodil. „Tak jeď ty mrcho!“ zařval Kostěj a praštil nebohého oře mezi uši. Vraník vyrazil maximální možnou rychlostí vpřed a během několika tepů srdce dorazil do vesnice. Kostěj škubl uzdou, ale kůň se tryskem hnal dál. Projel vesnicí...
„Kam jede?“ užasle se zeptal farmář. Murdoc mu říkal farmář A, protože se mu všichni zdáli stejní.
„Jede na průzkum“ bystře odvětila Mariel.
„Aha, tak to je statečný muž, sám do pustiny“ řekl farmář A.
„Ale Nenymir jezdí z druhé strany“ namítl farmář B, tento byl B jako blbec.
„On je fikanej, bere to oklikou“ komentoval to Hagen.“
„Tak jedem“ rozhodl Murdoc a jedci vyrazili klusem. Včetně Bouřliváka a to bylo velmi zvláštní. Ptery jej co chvíli konejšivě poplácal po krku a pochválil jej.
Ve vesnici už čekal uvítací výbor hnojařů s vidlema, kosama a cepy. Vesničanů tam mohlo být tak skoro půlsta a to se další vraceli z políček.
„Cejtím tu chlast“ spokojeně mlaskl Murdoc.
„Je vás jen šest“ komentoval chlapík, který se tím identifikoval jako místní šéf. V ruce držel zapálené cigáro.
„Ten sedmí jel na průzkum“ oznámil farmář A.
„A nejsou to muži! Teda někteří“ bleskově se opravil rychtář Hulič.
„Ty taky nebudeš muž, jestli budeš prudit“ řekla tiše Mariel a natáhla luk. Všichni hnojaři ustoupili o dva kroky zpět a Hulič zůstal před šesti jezdci sám. A šíp mu mířil na rozkrok.
„Já se vás nechtěl dotknout“ řekl nepřirozeně vysokým hlasem Hulič.
„Chichi, už trénuje soprán“ zachichotala se Lilien.
„Přijeli jsme vám na pomoc“ vložil se konečně Smejko do hovoru. „A proto odložíme osobní spory.“
„To je dobrý nápad“ řekl Ptery, seskočil z Bouřliváka a odvedl ho ke žlabu s vodou. Ostatní ho napodobili a poté přistoupili opět k rychtáři. Když nebyli na koních, zdálo se, že hnojaři opět získali část své odvahy.
Rychtář však dal pokyn a farmáři se rozešli za prací. Vzal šest příchozích a odvedl je do stinné zahrady a domem. Jeho žena začala nosit vodu, mošt a pivo.
„Nepočkáme na vašeho druha?“ zeptal se rychtář.
„On dojede“ prohodil Murdoc. A skutečně, v tom okamžiku se objevil Kostěj. Pěšky, bez koně.
„Kdes nechal koně?“ zvolal Hagen.
„Ale, banditi tady měli nějaký zvědy. Bylo jich osum, šest jsem jich zabil lehko, ale pak mě zastřelili koně. A jeden mě stihl utéct aj s těma jejich koníkama“ odpověděl Kostěj.
„Aha“ řekl chápavě Ptery a zašklebil se.
Rychtář jen vykulil oči a uctivě se na mladíka podíval. „Vy jste jistě nejlepší válečník od doby Alxeje Vlkodlaka!“
„Samozřejmě. Jsem Kostěj Nesmrtelný!“
Poté se Kostěj se naklonil k Mariel. „Prosímtě, vyjeď ven, zkus najít mího koně a porozhlídni se po okolí“ zašeptal.
„Tvého koně? Vždyť ho zabili....“
„Hovno. Kecal sem. Kůň mě shodil.“
„Aha. Dobře.“
Štíhlá elfka se zvedla a vyrazila ke koním. „Kam jde?“ zeptal se Hulič.
„Jen se jede projet po kraji“ zamumlal Murdoc a zhluboka se napil z velkého džbánu.
„Aha. Za setmění začne slavnost“ řekl Hulič.
Ráno po slavnosti bylo krušné. Když vesničané vyráželi na pole, brzy ráno, našli ve škarpě u cesty Hagena, objímal jakýsi kůl a když jej budili, nadával, že mu berou krásnou ženskou a že je porube, jestli nevypadnou. A tak raději vypadli.
Kostěj se probudil s strašlivě ho bolela hlava. Měl pocit, že mu v hlavě buší stovka nasranejch permoníků. Permoníci to nebyli, jen jedno malé dítě mu do hlavy bubnovalo chrastítkem, protože mu opilí šermíř v noci zalehl hračku.
Pteryho nemohli najít docela dlouho, než si vesničan C, jako cvok, vzpomněl, že se kdosi sázel, že Schackeltonův kněz nedokáže vyšplhat na jednu střechu. No, dokázal to a spokojeně spal v klubíčku pod komínem. Na něm kempovali dvě mourovaté kočky, které tam asi měli pelech, jenže Ptery jej zabral právem opilého.
Smejko vypadal opravdu zuboženě a vyřízeně. Seděl opřený o stěnu domu. Když jej nalévali alkoholem, byl v pohodě, vždycky jej stačil včas zneutralizovat svou magií. Ale když starý K´re-te-n donesl svoje houbičky, byl v háji.
I druidka Lilien se sotva držela na nohou, kocovina je zlo. Sice se od chvíle, co ji opil Lómin tak, že zabloudila v podobě netopýra, rozhodla nepít, ale nějak to nedala. A tak se druidka, tentokrát skoro v podobě něčeho zeleného, potácela k lesu, aby mohla využít sílu hvozdu.
Murdoc spinkal jak miminko. Po náhlém záchvěvu aktivity v noci, když se chtěl konečně stát Murdocem Jednorukým, museli vesničané odnést všechny sekery z jeho dosahu a co nejrychleji ho ožrat do němoty. To se jim povedlo...
Elfka Mariel se vrátila na slavnost asi v půlce, ale za svými druhy nezůstala po zadu moc dlouho. Stačilo, aby si čichla ke kořalce, dala si loka vína a džbánek piva. Poté byla v limbu, k nelibosti Kostěje, který se ji pokusil sbalit. A když se k ní pak aspoň ve spánku pokusil přitulit, dostal ránu pěstí.
A tak se nyní mančkinové sešli k poradě. Seděli u studny a posrkávali vodu. Vedle nich posrkával vodu i Bouřlivák, kterému nějaký dobrák večer dal kukuřici... ale v tekuté formě. Slunce stálo vysoko na nebi a signalizovalo, že dnešek bude stejně pekelně horký, jako každý jiný den.
„Tak začneme“ načal vše aktivně Murdoc. On se vždycky hnal jako první ke slovu.
„Dobře“ zabručel Kostěj. Strašně ho bolela hlava.
„Prošel jsem si vesnici“ zachraptěl Ptery a klackem začal do prachu čmárat nákres Trojany. „Tady, tady a tady bych vykopal nějaký pasti, pár děr.“
„Bys vykopal?“ udiveně se zeptal Hagen.
„Hm..., ne, vesničani by vykopali“ opravil se Ptery.
„Tak to má být“ pokýval hlavou Hagen, ale hned toho nechal. Bolela ho. „Na co by jsme pracovali mi, když si to umíme zařídit.“
„Vjedou sem tudy“ podotkla Mariel a ukázala na nákres hlavní ulice.
„Necháme je vejít až na náměstí“ navrhl Kostěj. „Vy je sevřete tady a já vyřídím ty, co budou v čele.“
„Ty sám?“
„Jasně. Jsem přece Kostěj.“
„Bude to zajímavé“ ozvala se Lilien. „Myslíš si, že se nechají vlákat mezi domy? Musí vědět, že ztratí výhodu toho, že jsou na koních.“
„Jsou to banditi“ pokrčil Hagen rameny. „Ti jsou hloupí. Vždycky se nechají nachytat.“
„A kolik jich vlastně bývá?“ bystře se zeptal Smejko. „Myslim těch psanců.“
„Co já vím?“ pokrčil rameny Murdoc. „Dvacet, pětadvacet, víc ne.“
Ty umíš počítat? Zeptal se Bouřlivák.
„Hajzle, já že neumím počítat?“ obrátil se vztekle na Smejka Murdoc.
„Já nic o tvých početních schopnostech neřekl“ bránil se Smejko.
Bouřlivák si hleděl své vody. „Asi furt kocovina“ zamumlal Murdoc.
„Tak to nemáme za minutku co dělat“ řekl spokojeně Kostěj a sledoval obzvláště pěknou vesničanku.
„Hej, Huliči!“ zvolal Ptery. „Kolik těch psanců tak bývá?“
Hulič se poškrábal na hlavě. „No, asi tak.... na obou rukou je deset prstů, že jo. No, tak to je...“ začal počítat na prstech...
„Brnkačka“ usmál se Ptery.
„Hm, asi tak deset a deset rukou“ po chvíli řekl Hulič.
„Dvacet rukou?“ vyhrkla Mariel. „To je... to je....to.....“
Sto řekl kůň.
Ticho
„To je sto“ řekli unisono Hagen a Murdoc.
„Si děláš prdel! Ty hajzle, pročs nám to neřekl rovnou!“ Kostěj chytil Huliče za flígr a hodil s ním na zem. A tím smazal Pteryho mapku.
„Ste hrdinové“ vyhrkl Hulič. „To zvládnete!“
„Bacha, na kopci, někdo nás sleduje“ řekla Mariel najednou. „Nedívejte se tam.“
Všichni se tam otočili.
„Tři z vás můžu udělat neviditelné“ řekl Smejko. „A pak vás teleportovat kousek k nim.“
„ Potřebuji tři dobrovolníky. Murdoc, Mariel, Kostěj“ rozhodl Hagen. „Sejměte je.“
„Rozkaz pane!“ zasalutoval Murdoc, pak mu došlo, že už není na vojně. „Teda... jo vole“ opravil se.
Smejko začal zaříkávat a všichni tři dobrovolníci zmizeli.
Banditům bylo hej. Seděli si na kopci a sledovali bandu hnojařů. To byla sice nuda, ale sledovali obzvláště mladé ženy a hlasitě je známkovali od jedné do pěti a losovali, kterou znásilní kdo. Bylo jich tam pět. A jak sledovali ženský, tak přehlídli sedm trosek u studny...
„Tak ruky hore, gatě dole“ vybafla na ně Mariel s nataženým lukem.
„A kurva!“ vyjekl jeden z nich a sáhl po meči.
„Kde?“ rozhlídl se další dokola. „Aha, tady.“
„To nebylo chytrý“ řekla tiše elfka. „Nezabiju tě, ale bude tě to zatraceně bolet.“
„Banzáááj!“ zaječel bandita a skočil kupředu, s mečem v ruce. Elfčin šíp jej provrtal a mrštil jím zpět. Další psanci už měli také v rukou zbraně. „Maso a krev!“ zařvali a začali utíkat. Jeden šel k zemi hned s šípem v zádech.
„Iruindin, Ohni, plamennou stěnu! Gama!“ zařval Murdoc dřív, než si uvědomil, že Gamu neumí. Před psanci se objevila plamenná stěna. Murdoc si však triumf neužil. Bandita po něm hodil nožem, minul, ale Murdoc, ještě s kocovinou se tak lekl, že šel k zemi.
To už mezi bandity skočil Kostěj. Jednoho sekl přes hruď. Otočil se, noha mu uklouzla a on spadl. Díky tomu jej minula čepel která mu málem rozpoltila hlavu. Kostěj ze země vykopl a povalil nepřítele. Překulil se přes rameno, jen o centimetr jej minul další šíp elfí lučištnice.
A pak bylo po všem... tedy nebylo. Poslední psanec seděl na koni a hnal se pryč. Mariel natáhla luk na maximum.
„Nemáš šanci“ zamumlal Kostěj.
Šíp zasvištěl a na sto metrů zasáhl koně do vazu. Kůň šel k zemi.
„Bezvadnej zásah!“ ozval se Murdoc a sbíral se ze země.
„Na houby zásah. Mířila jsem na jezdce“ zamumlala Mariel. „Chudáček koníček.“
Do vesnice dojeli se čtyřmi koňmi, čtyřmi mrtvolami a jedním zajatcem, který zemřel hrůzou, hned jak spatřil všech sedm mančkinů.
„Asi infarkt ze sluníčka“ konstatoval suše Hagen.
„Zatraceně, neřekne nám, kdy se sem Nenymir chystá“ zaláteřil Murdoc.
„No, já můžu zkusit dotaz bohům, třeba mi Nanta Kranta odpoví“ navrhl Kostěj.
„Já se zeptám Hvozdu“ dodala Lilien.
„A já sfér“ držel partu Smejko.
„A já Nenymira“ řekl Marcus.
„Hej, Ptery, ty se nemůžeš zeptat Schackeltona?“
„Kdybych se ho ptal na takový hovadiny, tak mě kopne do prdele“ odtušil Ptery.
„Potvrzuji“ řekl Marcus.
„Dobrá, vy se ptejte a my začneme s výcvikem vesničanů. Vycvičíme z nich domobranu“ řekl nadšeně Hagen a Marcuse naprosto nevnímal, ostatně jako nikdo... „Pronesu několik proslovů a oni se chytí. Budou bojovat za své domovy, za své ženy a děti....“
Marcus, alias Zappo se znechuceně odvrátil a odešel do lesa, kde se zbavil převleku. Usmál se, byl tak dobrý zvěd a profík, že si ho mančkinové ani nevšimli a to byl mezi nimi. Bude to brnkačka, pomyslel si. Ale Nenymirovy neřeknu nic, jen ať se pobaví. Jen to musím nějak navlíknout.... Zappo luskl prsty a zmizel. ..
ČÁST 5
Bitva
Nenymirova banda se blížila k Trojaně. Velitel psanců jel hrdě v čele. Po jeho boku se držel Zappo na grošákovy a na druhé straně se zdálo, že je kůň bez jezdce. Ale Rip tam někde byl, jen se zase tak dobře maskoval, že nebyl vidět.
Velká tlupa pobodla koně k cvalu.
„Útvar!“ zavelel Zappo a banda se seřadila za jízdy do ukázkového trojstupu. Dokonce i koně cválali na stejnou nohu. Až na jednoho. Psanec Arkan ani po letech nebyl schopen pamatovat si, která strana je levá. „Levá, levá“ bručel si pod vousy a kůň pravidelně došlápl na pravou.
„Kurva, Arkane, zase to kurvíš!“ zazněl chraplavý hlas.
„Ticho ve tvaru!“
„Levá, levá, levá....!“
„Ser na to, stejně to nedokážeš.“
„Levá, levá...“
Před tlupou se objevila první stavení. Nenymir vše obsáhl jediným pohledem. Hnojaři na polích, pár dalších na návsi, pár jich je na kopci u chrámu Lyrel... vše se zdálo v pořádku, tak proč se cítí tak nějak zvláštně? Mraky prachu nad bandou nutili psance jet dál, aby v něm nezůstaly.
„Mám nějak divný pocit“ prohodil k Zappovy Nenymir, kterému se na oblečení neuchytilo ani zrnko prachu.
„To bude v pořádku, je to klidný“ řekl klidně Zappo.
„Tak jo. Dneska máme čas, dnes si tu užijeme!“ vykřikl poslední čtyři slova.
A tak jeli. Přes hlavní ulici, kolem nálevny až na náves... „Hele, nějaký nový zdi“ utrousil kdosi.
Na verandě stál, jako vždy, Hulič. Tentokrát se klepal jak osika. Ani svého jointa neudržel v prstech a potil se. Po snědé tváři mu stékal pot. Nenymir na něj, jako mimochodem namířil svou malou kuši.
„Copak se děje příteli rychtáři? A co sem ti říkal o tom kouření?“
„Pane Nenymire“ začal tiše a rozklepaným hlasem Hulič. „Dneska vám zásoby nedáme....“
„Ale proč pak ne?“
„Protože dneska jedete hned dál!“ zpoza jednoho domu vystoupil Murdoc se dvěma tesáky u pasu.
„Á, odvážlivec. Ty nejsi příteli, odsud, že ne?“
„Chytrej. Ne moc, ale chytrej.“
„A odvážlivec není jen on!“ na střeše se postavil Kostěj s obouručním mečem v pravačce. Vypadal skvěle, jako ostatně vždy. Vlasy se mu leskly ve slunci... co psanci netušili bylo, že svou posedlostí po krásném zjevu, málem přivedl své druhy k šílenství. I oběma ženám stačila na očistu a vlasy slabá hodinka, ale Kostěj si na to zabral hodiny hned tři. Prvně se vykoupal, pak se čímsi napatlal, umyl si vlasy a to co považoval za bradku. Pak si nanesl něco na ksicht, opláchl vlasy, vetřel do nich olej, učesal se...a tak nějak to šlo ty tři hodiny každý den... a to ještě, v pauzách než mu uschly vlasy, nacvičoval před zrcadli hrdinské pózy a postoje. A Mariel se divila, kde jsou všechna zrcadla z vesnice. Byli u Kostěje.
„Hm, tak už jste dva. Myslíte si, že proti mě máte nějakou šanci?“
„To víš že máme, dobytku!“ řekla Mariel a ukázala se.
„Pěkný děvče“ uznale pokýval Nenymir hlavou. „Takže tři.“
„Ale pane“ ozval se přihřátý hlásek čaroděje Fénixe, „přece neublížíme takové krásné souložnici.“
„Och ano, přece bychom jí neublížili“ přidal se jeho bratr, čaroděj Ézee. „Je tak.... půvabná. A ten luk v ruce mě vzrušuje...“
„Ano, s ní si musíme promluvit“ souhlasil Fénix – Lucius, občas mazlivě zvaný Luciánek. „Slečno? Nechcete jít za námi?“
„Držte hubu vy dva teplouši“ zamumlal tiše Zappo, ale tak, aby ho elfové neslyšeli.
„Čtyři“ řekl Hagen a jezdci se otočili.
„Ahojky!“ zvolal Ptery na Bouřlivákovy. Bandou se rozlehl smích.
„Tak to je....“ Nenymir se na okamžik odmlčel.
„Pět“ zasyčel mu do ucha Zappo.
„Ano, tak to je pět. Výborně. To je vše?“
„Ne“ Smejko vystoupil z domu po pravé straně. „Doporučuji se sbalit a vypadnout.“ Elf se opřel o svou hůl a vypadal jako houmlesák žebrající u kostela.
„Já bych raději sbalil tu souložnici“ zašeptal Ézee.
„Tak to je..... šest“ po nápovědě vykřikl Nenymir. „Dobré, to už je skoro fér.“
Lilien se objevila na střeše po jejich levé straně. Její tvář byla bezvýrazná.
„Sedm“ po chvíli řekl Nenymir.
„Och, další kráska. To by byli orgie“ zašeptal Luciánek.
„Orgie to budou, ale krvavé“ řekl klidně Nenymir a se zájmem se rozhlédl. „Nemyslíte si pánové.... a dámy“ slabě se poklonil směrem k ženám, „že nás pobijete sami, že ne?“
„Ne, vesničané nám pomohou. Mají dost vaší tyranie!“ zvolal zvučně Hagen.
„Ehm... a jací venkované, smím li se ptát?“ optal se uhlazeně Nenymir.
„Ti co jsou ta....“ zakoktal se Hagen, když si všiml, že nikde není ani jediný hnojař. „...a doprdele...“
„Ano, přesně tam jste“ řekl Nenymir a sestřelil Kostěje ze střechy kuší. „Zabijte je!“ zařval Zappo a pobodl koně kupředu. Mariel po něm okamžitě vystřelila, Zappo však šíp srazil téměř opovržlivě dýkou, která se mu najednou objevila v ruce.
A začal zmatek.
Prach, křik, řinčení zbraní, frkání koní.
Mariel střílela tak rychle, že by jí to záviděl i její bratr z Temného Hvozdu. Většina šípů seděla naprosto přesně. Některé sice byli nepříjemně blízko jejích přátel... Nenymir jí bohužel zmizel v oblacích prachu...
Lilien skočila ze střechy a během pádu se proměnila ve slavíka a začala zpívat. Slavičí hlas by měl zastavit všechny boje, ale na rozvášněné chlapiska z tlupy Černého Nenymira to neplatilo. Druidka to vzdala střemhlav se vrhla k zemi. Slavík se proměnil v mohutného pantera, nádherný exemplář. Panter se vrhl kupředu a plašil koně, strhával jezdce.
„Nezabíjejte to kotě!“ zazněl Nenymirův hlas. „Tu kůži chci neporušenou!“
Ptery se vrhl do vřavy na Bouřlivákovy. Kostnatá herka se držela neuvěřitelně dobře a Ptery z hřbetu věrného zvířete sekal co mu síly stačili. Několik nepřátel padlo. Byl to naprostý zmatek, psanci si nebyli jistí, proti komu že vlastně bojují, kde jsou nepřátelé...
Murdoc mrštil ohnivou kouli do tlupy banditů, tasil dva tesáky a skočil do zmatku. Téměř okamžitě jej nějaký kůň náhodně srazil a další si na něho šlápl.
Strašlivé zaječení, ze střechy skočil Kostěj, protočil se ve třech saltech, skopl ještě za letu nějakého psance a dopadl do sedla jeho koně. „Au“ řekl sopránem, ale vzápětí roztočil svůj obouručák. Dostal zásah, sekera se mu však odrazila od ramene. „Ještě dvacet!“ zaječel Kostěj a odvážlivce sťal. Nutil koně ke stále zběsilejším manévrům a mlátil kolem sebe s takovou vervou, že po pár málo minutách sťal koně na kterém seděl...
Smejko se utkal s několika opěšalými bandity. Bleskově drmolil zaklínadla a kdyby se někdo díval do astrálního prostoru, viděl by, jak se kolem něj splétají vlákna moci. „Hotovo“ vydechl a v tom okamžiku se na něj bandité vrhli. „Jsem nesmrtelnej!“ křičel Smejko a pilně bodal kolem sebe malou dýkou a mlátil bandity knihou kouzel. Jejich zbraně jej nedokázali zasáhnout, pořád jim padali z rukou... a Smejko je umlacoval argumenty....
Hagen měl zásadní problém. Zapomenul se od některého ze svých druhů naučit šermovat. V tuto chvíli uměl hrát karty a to mu bylo úplně na hovno. A tak se kejklíř proplétal mezi bojujícími a pokoušel se od nich něco pochytit. Už měl i meč který našel na zemi i s kusem ruky. Tu po někom hodil a meč si nechal. Aha, to je pěkný výpad, pomyslel si a vzápětí jej použil, aby zabil toho, který se jej zrovna tím výpadem pokusil zabít.
„Hm, tak takhle se kryje. Já si říkal, že něco dělám špatně“ komentoval sečnou ránu na ruce. „Tuhle chybu už neudělám.“
Na psance se vrhli i hnojaři, vedeni příkladem mančkinů. Několik jezdců se pokoušelo uniknout severní stranou, ale mezi domy byli nataženy provazy, o které koně klopýtali. Další jezdci padali do vykopaných děr, jiným na hlavu padali kameny házené ze střech. Nenymir zastřelil asi šest farmářů, ale pořád se nemohl dostat k nějakému mladíkovy. Všichni mančkinové zatím žili, za to vděčili nějakému neuvěřitelnému štěstí. Murdoc kurvoval, až se hory zelenaly a mlátil kolem sebe, v jedné ruce hůl a v druhé meč. Kostěj se mlátil hned se třemi psanci, Ptery volal Schackeltona na pomoc, ztratil meč i obě dýky a tak bojoval pěstmi, zuby a nehty.
„Tady to nevyhrajem“ křikl mu do ucha Zappo. „Musíme si určit jiný čas a jiné místo!“
„Zpátky!“ vykřikl Nenymir. Svou poslední šipkou sundal Hagena který se rozpřahpoval dýkou k vrhu. Rip se objevil za Murdocem a bodl jej do zad.
Psanci se odpoutaly od nepřátel a hnaly se pryč cestou kterou přijeli. Někteří běželi pěcha, protože ztratili koně...
Ticho. Rušené jen stenem raněných a hlasitým dechem přeživších. Tváře zastříkané krví, vlastní i cizí.
Doprdele, já žiju, řekl Bouřlivák.
Vítězství.